Christoph Jungmann: „Potkal jsem lidi, kteří si po jednom špatném improvizačním představení myslí, že všechno impro je špatné.“ (rozhovor)

Impro jsi začal dělat v první improvizační skupině v Berlíně. Kdo vás tehdy vedl?

Theatre Sports Berlin začaly v roce 1995 a koncem devadesátých let bylo v Berlíně asi 10 skupin. Pro nás důležitý a zároveň první učitel, kterého jsme měli byl Randy Dixon ze Seattlu. Nejdřív za námi dvakrát přijel a učil nás v Berlíně. Pak nás pozval na festival do Seattlu a tam jsme se zkontaktovali s mnoha skupinami ze Severní Ameriky a Evropy. Dodnes si do Německa zveme zahraniční učitele, aby nám přivezli nové nápady.

Hraješ i neimprovizační představení. Myslíš si, že je pro „klasického“ herce běžné věnovat se v nějaké formě improvizaci?

Někteří kolegové učí impro na hereckých školách či univerzitách. Řekl bych, že je čím dál tím oblíbenější mít nějaké improvizační dovednosti. Někdy však žasnu, proč není impro v Německu populárnější. Je to částečně rozdělené –  impro je více komedie, lehčí zábava, divadlo je proti tomu ta vážněji  vnímaná scéna. Dohromady to není tak životaschopné, jak jsem si před pár roky myslel.

Zkoušel jsi nějak propojit tyhle dva přístupy?

Ano, zkoušeli jsme to při práci v divadle. Vyvíjíme různé formáty. Snažili jsme se jít tímto směrem, ale je to těžké. Taky je otázka, co od tebe diváci očekávají. Naši diváci stále očekávají tu zábavnou tvář improvizace. Chtějí přijít a užít si Die Gorillas. Chtějí pár rychlých vtípků…

Skupina Die Gorillas byla založena v roce 1997. Co se tehdy hrálo?

Začali jsme s Gorilla Theatre od Keitha Johnstona. V tomhle formátu jeden hráč jako režisér řídí ostatní hráče. Tohohle režiséra můžete taky průběžně měnit. Na tom jsme vytvořili jsme jakousi soutěž, kterou jsme pojmenovali Gurke Banana Show. Režisér odřídí scénu a diváci hlasují; byla-li scéna dobrá, křičí „banana!“; na špatnou scénu křičí „gurke!“ (okurka). Režisér s největším počtem banánů soutěž vyhrává. Od začátku to s s Die Gorillas hrajeme každou sobotu. Ve středy, čtvrtky a pátky hrajeme i jiné formáty, ale s Gurke Banana Show jsme začali a stále jí hrajeme.

S imprem je jednoduché začít. Napadlo tě někdy odlišovat impro dle kvality?

Myslím, že to možné není. S tímhle problémem se v Berlíně setkáváme a musíme mu čelit. Řady amatérů vstupují na scénu bez dovedností, bez respektu k jevišti. Potkal jsem lidi, kteří nebyli na tolika impro představeních a říkali: „Viděl jsem to impro a bylo to špatný…“ Srovnejme si to s filmy. Pokud jsi nikdy nebyl na filmu a jdeš na první a je to špatné, řekl bys: Hmm, já už nikdy nepůjdu na film, filmy jsou špatné.“  Filmy vcelku nejsou špatné. Pořád potkávám lidi, co viděli špatné impro představení a myslí si, že celé impro je špatné. Ale neslyšel jsem, že by někdo v Německu zkoušel nějakou formu posuzováni.

Promluvme si o festivalu IMPROV, který v Berlíně pořádáte. Tenhle březen jsi zorganizoval 16 v řadě. Jak festival začal a jaká za ním byla hlavní myšlenka?

Festival začal v roce 2001. Hlavní myšlenka je vcelku nasnadě. Impro umí strhávat hranice mezi státy můžeme divákům v Berlíně ukázat uměleckou formu, ve které lidé přijdou na scénu a hrají divadlo, aniž by se znali, potkají se až na scéně. Naštěstí  máme v Berlíně skvělé diváky s otevřenými hlavami.  Od  začátku byl festival celkem úspěšný. O 15 let později se v Berlíně mnoho změnilo. Je to oblíbené město.  Je tu tolik turistů, je to mezinárodní město.  Na začátku si lidé říkali:“Koukej, to je mezinárodní festival.“ Teď už jsou v Berlíně mezinárodní události běžné.

IMPROV je jeden z největších evropských improvizačních festivalů. Co je na něm v těchto dnech zajímavé?

Zajímavé je, že máme různá hlavní téma. 7, nebo 8 let jsme každý rok měli jedno téma. Tento rok jsme pořádali festival pod třemi slovy: Hranice, Omezení, Svoboda. Vyrovnávali jsme se s otázkou uprchlictví. Soustředili jsme se na speciální téma a formáty impra. Hlavním důvodem festivalu je ale stále výměna nápadů a dovedností.

Festival je docela velký. Letos běžel 10 dní?

Ano. Myslím, že jsme dohromady měli 27 představení. Je pro nás požehnáním, že to můžeme udělat v Berlíně. Diváci chodí, což nám umožňuje zvát si vystupující i vyučující. Na druhou stranu je v Berlíně docela silná konkurence.

Když se podíváš na budoucnost impra, co vidíš? Co bys rád viděl?

Přeji si, aby se impro přiblížilo k té vážnější části divadla, ale myslím si, že stejně zůstane na té zábavnější. Přál bych si v budoucnu prozkoumat, čeho všeho můžeme dosáhnout příznačnou svobodou v impru. Je to široké pole a já si nejsem jistý, jak moc v něm budeme úspěšní.

Můžeš to „široké pole“ trochu rozvést?

Máme třeba formát, kde autor napíše prvních 5 minut hry a my z nich rozehrajeme celou hru. A jsou možné stovky dalších. Třeba se dá vzít začátek nějakého známého divadelního kusu, který každý zná, vezmeme z něj postavy a začneme s nimi nový příběh. Nebo můžeme s jedním představením pokračovat po několik večerů…

Impro se dá použít na hromadu věcí. Můžeš lidi léčit, pomáhat jim. Uvedu příklad. V Berlíně má jeden kolega syna s autismem. Kolega už řadu let tuhle oblast zkoumá a teď pomocí improvizačních metod pomáhá svému synovi otevřít tělo a duši. Celkově divadlo, a impro konkrétně toho může hodně udělat. Rozvíjet tento rozměr impra mě také zajímá.