Zpatra 2017
Kolečka příprav na druhý ročník festivalu se otáčí nejvyšší rychlostí.
Festival bude!
Už teď můžete mezi svými facebookovými přáteli sdílet událost https://www.facebook.com/events/1508232515932153/.
Těšíte se tak jako my?
Christoph Jungmann: „Potkal jsem lidi, kteří si po jednom špatném improvizačním představení myslí, že všechno impro je špatné.“ (rozhovor)
Christoph je herec a divadlu se věnuje téměř 30 let. Od roku 1997 se pustil do improvizace s Die Gorillas a s Theatre Sports Berlin. Od začátku často vystupoval, věnoval se však nadále i herecké práci. Od roku 2001 organizuje v Berlíně mezinárodní improvizační festival IMPROV.
Impro jsi začal dělat v první improvizační skupině v Berlíně. Kdo vás tehdy vedl?
Theatre Sports Berlin začaly v roce 1995 a koncem devadesátých let bylo v Berlíně asi 10 skupin. Pro nás důležitý a zároveň první učitel, kterého jsme měli byl Randy Dixon ze Seattlu. Nejdřív za námi dvakrát přijel a učil nás v Berlíně. Pak nás pozval na festival do Seattlu a tam jsme se zkontaktovali s mnoha skupinami ze Severní Ameriky a Evropy. Dodnes si do Německa zveme zahraniční učitele, aby nám přivezli nové nápady.
Hraješ i neimprovizační představení. Myslíš si, že je pro „klasického“ herce běžné věnovat se v nějaké formě improvizaci?
Někteří kolegové učí impro na hereckých školách či univerzitách. Řekl bych, že je čím dál tím oblíbenější mít nějaké improvizační dovednosti. Někdy však žasnu, proč není impro v Německu populárnější. Je to částečně rozdělené – impro je více komedie, lehčí zábava, divadlo je proti tomu ta vážněji vnímaná scéna. Dohromady to není tak životaschopné, jak jsem si před pár roky myslel.
Zkoušel jsi nějak propojit tyhle dva přístupy?
Ano, zkoušeli jsme to při práci v divadle. Vyvíjíme různé formáty. Snažili jsme se jít tímto směrem, ale je to těžké. Taky je otázka, co od tebe diváci očekávají. Naši diváci stále očekávají tu zábavnou tvář improvizace. Chtějí přijít a užít si Die Gorillas. Chtějí pár rychlých vtípků…
Skupina Die Gorillas byla založena v roce 1997. Co se tehdy hrálo?
Začali jsme s Gorilla Theatre od Keitha Johnstona. V tomhle formátu jeden hráč jako režisér řídí ostatní hráče. Tohohle režiséra můžete taky průběžně měnit. Na tom jsme vytvořili jsme jakousi soutěž, kterou jsme pojmenovali Gurke Banana Show. Režisér odřídí scénu a diváci hlasují; byla-li scéna dobrá, křičí „banana!“; na špatnou scénu křičí „gurke!“ (okurka). Režisér s největším počtem banánů soutěž vyhrává. Od začátku to s s Die Gorillas hrajeme každou sobotu. Ve středy, čtvrtky a pátky hrajeme i jiné formáty, ale s Gurke Banana Show jsme začali a stále jí hrajeme.
S imprem je jednoduché začít. Napadlo tě někdy odlišovat impro dle kvality?
Myslím, že to možné není. S tímhle problémem se v Berlíně setkáváme a musíme mu čelit. Řady amatérů vstupují na scénu bez dovedností, bez respektu k jevišti. Potkal jsem lidi, kteří nebyli na tolika impro představeních a říkali: „Viděl jsem to impro a bylo to špatný…“ Srovnejme si to s filmy. Pokud jsi nikdy nebyl na filmu a jdeš na první a je to špatné, řekl bys: Hmm, já už nikdy nepůjdu na film, filmy jsou špatné.“ Filmy vcelku nejsou špatné. Pořád potkávám lidi, co viděli špatné impro představení a myslí si, že celé impro je špatné. Ale neslyšel jsem, že by někdo v Německu zkoušel nějakou formu posuzováni.
Promluvme si o festivalu IMPROV, který v Berlíně pořádáte. Tenhle březen jsi zorganizoval 16 v řadě. Jak festival začal a jaká za ním byla hlavní myšlenka?
Festival začal v roce 2001. Hlavní myšlenka je vcelku nasnadě. Impro umí strhávat hranice mezi státy můžeme divákům v Berlíně ukázat uměleckou formu, ve které lidé přijdou na scénu a hrají divadlo, aniž by se znali, potkají se až na scéně. Naštěstí máme v Berlíně skvělé diváky s otevřenými hlavami. Od začátku byl festival celkem úspěšný. O 15 let později se v Berlíně mnoho změnilo. Je to oblíbené město. Je tu tolik turistů, je to mezinárodní město. Na začátku si lidé říkali:“Koukej, to je mezinárodní festival.“ Teď už jsou v Berlíně mezinárodní události běžné.
IMPROV je jeden z největších evropských improvizačních festivalů. Co je na něm v těchto dnech zajímavé?
Zajímavé je, že máme různá hlavní téma. 7, nebo 8 let jsme každý rok měli jedno téma. Tento rok jsme pořádali festival pod třemi slovy: Hranice, Omezení, Svoboda. Vyrovnávali jsme se s otázkou uprchlictví. Soustředili jsme se na speciální téma a formáty impra. Hlavním důvodem festivalu je ale stále výměna nápadů a dovedností.
Festival je docela velký. Letos běžel 10 dní?
Ano. Myslím, že jsme dohromady měli 27 představení. Je pro nás požehnáním, že to můžeme udělat v Berlíně. Diváci chodí, což nám umožňuje zvát si vystupující i vyučující. Na druhou stranu je v Berlíně docela silná konkurence.
Když se podíváš na budoucnost impra, co vidíš? Co bys rád viděl?
Přeji si, aby se impro přiblížilo k té vážnější části divadla, ale myslím si, že stejně zůstane na té zábavnější. Přál bych si v budoucnu prozkoumat, čeho všeho můžeme dosáhnout příznačnou svobodou v impru. Je to široké pole a já si nejsem jistý, jak moc v něm budeme úspěšní.
Můžeš to „široké pole“ trochu rozvést?
Máme třeba formát, kde autor napíše prvních 5 minut hry a my z nich rozehrajeme celou hru. A jsou možné stovky dalších. Třeba se dá vzít začátek nějakého známého divadelního kusu, který každý zná, vezmeme z něj postavy a začneme s nimi nový příběh. Nebo můžeme s jedním představením pokračovat po několik večerů…
Impro se dá použít na hromadu věcí. Můžeš lidi léčit, pomáhat jim. Uvedu příklad. V Berlíně má jeden kolega syna s autismem. Kolega už řadu let tuhle oblast zkoumá a teď pomocí improvizačních metod pomáhá svému synovi otevřít tělo a duši. Celkově divadlo, a impro konkrétně toho může hodně udělat. Rozvíjet tento rozměr impra mě také zajímá.
Rozhovor vedl v roce 2016 Pavel Wieser,
z angličtiny přeložil Václav Černý.
Janko Polák: „Komediant je člověk, který chodí po světě a chce ho udělat lepším“ (rozhovor)
Janko Polák působí ve skupine Flying Freedom Festival, je uměleckým vedoucím spolku Bertram, který se věnuje odkazu Commedie dell’Arte. Janko cestuje s maskami a divadlem po celém světě.
Janko, jak jsi se dostal k tomu, co dnes děláš?
Všechno to začalo před 5 lety, kdy jsem se dostal do mezinárodního projektu Masks on Stage. To byl dvouletý evropský program financovaný z nějakého evropského fondu. Bylo tam zapojeno 5 zemí. Česká republika, Francie, Španělsko, Německo a Itálie. Smyslem toho projektu bylo vytáhnout dva lidi z každé té země a společně projet všech těch 5 zemí. V každé té zemi jsme strávili 3 měsíce a pak jsme v létě měli turné. Projekt samotný byl zaměřený na masky v lidových tradicích těch 5 zemí a hodně jsme se věnovali Commedii dell’Arte.
Do té doby jsi s maskama neměl nic společného?
Vůbec jsem netušil nic. Já jsem do té doby hrával v Radaru, to je amatérský činoherní soubor, pak jsem byl v Říši loutek, to je takový hodně starý, stoletý soubor, který pracuje s loutkama v Městské knihovně. Měl jsem také období, kdy jsem spolupracoval s Depresivníma dětma, kteří teď sídlí ve Švehlovce. Kromě toho jsem dělal bytové divadlo.
Co bylo, když skončil projekt Masks on Stage?
Hlavně jsme přišli na to, že to hraní s maskama je ohromný poklad. Když v létě 2012 projekt skončil, věděl jsem, že s maskami nepostoupím, pokud je nebudu vyučovat. Pokud nebudu společně se studenty hledat. Tak jsem založil spolek Bertram. Dnes mohu říct, že splnil svůj účel. Především také ukázal, že pokud se pod rozumným vedením objeví dostatečně mladý člověk a nepoznamenaný divadlem, tak je schopen přistupovat k tvorbě svobodně. Máme tam tři studenty, kteří jsou s námi od začátku, a kteří jsou schopni svobodné, volné improvizace na jevišti. Největší problém v tomhle je psychický. Ani ne technický, lidi odpustí leccos. Hodně jsem stavěl na tom, abych nebyl hierarchicky nad nimi. Aby tam byla vysoká svoboda. Myslím si, že tito lidé, pokud zůstanou u divadla, budou mít veliký problém podvolit se autoritě režiséra.
Herec je dneska jakoby potlačen. Ten skutečný tvůrce inscenace je režisér. Dneska jsme svědky toho, že divadelní inscenace je udělaná jako film. Je to produkt, který je dopředu nazkoušený, přesně se ví, co se bude ve kterém okamžiku dít. Je tam určitá vůle. Jsou určité soubory, které tam nechávají prostor, ale v zásadě ta tendence je taková. V činohře je to úplně katastrofální. Kde má herec z kamenného divadla prostor starat se o diváka? V činohře je představení nalinkované. Já si můžu dovolit přijít před představením k divákům a na scéně se jich zeptat, jak se mají. Můžu se jich zeptat, kolika mluví jazyky. Můžu se jich zeptat, jestli už někdy viděli hru s maskami. Můžu jim říct aby se nebáli. Můžu jim říct, že to bude trvat třeba tři čtvrtě hodiny, a že můžou kdykoliv odejít a zase se vrátit. Můžu je poprosit, aby si nepovídali. Můžu to udělat kdykoliv v tom představení, kdy budu chtít.
Učíš v Bertramu tradiční, původní Commedii dell’Arte?
Snažím se. Tohle je ale strašne komplikované. Jméno Commedia dell’Arte vzniklo až v 18. století. To znamená v okamžiku, kdy už nic jako Commedia dell’Arte neexistovalo. Lidi tomu říkali Commedia de le maschere, Commedia al´improvviso, Commedia buffonesca. 18. a 19. Století bylo z pohledu Commedie dell’Arte docela prázdné. Rozvíjely se jiné formy. Znovu se to obnovilo až začátkem 20. století. Obnovená tradice existuje v Itálii a ve Francii, tam se hodně drží.
Až tak, že by spolu divadelní soubory žili a kočovali?
Jsou projekty, které se takhle dělají, ale je tam jeden zásadní problém v tom, že jejich představení nejsou improvizovaná. Oni si převzali výsledky celého toho 150 letého výzkumu. Převzali kostýmy a převzali generacemi vypracované postavy, fixní charaktery. Ve finále nepřevzali tu improvizaci samotnou.
S Bertramem navazujete na tradici Commedie dell’Arte i v improvizovanosti představení?
Ano. V Commedii dell’Arte, jako takové, scénáře neexistují. Tam existuje canovaccio, dá se to přeložit jako osnova. Je to vlastně několik stránek papíru, kde je na začátku napsané jméno hry, pak tam jsou potřebné rekvizity, osoby a jednotlivé scény. A ty jednotlivé scény jsou rozepsané do několika řádků, ku příkladu: Zanni vyjde na jeviště a stěžuje si, jak ho jeho pán bije. Do toho přichází Pulcinella a společně se začnou prát o kachnu. A tím skončí celá ta scéna. Herci to pak naplňovali svým vlastním obsahem, tzn. improvizovali podle nějakých politických daností nebo podle místa, kam přijeli atd.
Z Itálie, kde se Commedia dell’Arte zrodila, se přesunula do Francie a pak do celé Evropy. Commedia dell’Arte stála na začátku dnešního muzikálu, animovaných seriálů… Bart Simpson, to je Arlecchino.
Homer Simpson je Zanni, tyhle postavičky jsou staré. Kořeny jdou až někam do antiky.
Co ředitel jaderné elektrárny pan Burns?
To je Pantalone jak vyšitý. Využívá přesně ta samá témata…
Divadlo je v lidském životě důležité. Mě dalo strašně moc a myslím si, že i pro lidi, kteří se jím nezabývají profesionálně, tak toho hodně dává. Já se sám se nepovažuji za profesionála. Nejsem ani amatér. Nepovažuji se za herce, nejsem ani režisér. Vlastně nejsem ani učitel. Myslím, že to co dělám vystihuje nejlíp slovo komediant. Komediant je člověk, který chodí po světě a chce ho udělat lepším.
Jak člověk skončí zrovna u komediantství, když chce udělat svět lepším?
Přes smích se dostává k hlubokým věcem. Můžeš si dovolit říct pravdu. Středověký šašek je komediant a blázen. Je mu to jedno. Je to člověk, který chápe, že život v zásadě nemá nějaký smysl. A pokud nějaký smysl má, tak je to ten, který si vytvoříme sami.
rozhovor připravil Pavel Wieser.
Improvizační jam v předvečer prvního ročníku festivalu!
Berlínští Die Gorillas souhlasili se svou účastí na improvizačním jamu, který se rozjede v pátek večer! Improvizátoři všech měst a zemí spojte se! Zaimprovizujte si formy, které normálně nehrajete s improvizátory, které neznáte! Bude to zkrátka totální improvizace, kterou jsme odkoukali ze zahraničních festivalů. Diváckým fajnšmekrům samozřejmě též přístupno.
Z 1. PATRA házíme vlaštovky!
Během jednoho víkendu vystoupí několik českých i zahraničních improvizačních celků a my už mám několik potvrzených! Z českých luhů a hájů se můžete těšit na IMPRA nebo Bertram (commedia dell’arte), ze světa k nám míří berlínští Die Gorillas a spojovacím článkem budiž mezinárodní projekt působící v Praze: Blood Love & Rhetoric Comedy Improv. Přečtěte si víc o účinkujících na prvním ročníku festivalu Zpatra.